Letní slunovrat
Příroda kolem nás je krásně zalitá Sluncem a to, co jsme zaseli na jaře teď hojně roste a my už můžeme sklízet první dary a plody Země. Nastává letní slunovrat. Je to čas, kdy na severní polokouli jsou dny delší než noci. Na našem území v tento den svítí Slunce více než 16 hodin za den. Místo na horizontu, ze kterého Slunce vychází a zapadá, se na tři dny zastaví. Tento jev dal letnímu (i zimnímu) slunovratu jeho latinské označení solstitium, skládající se ze základů sol (slunce) a sistere či stitium (zastavit se, stát na místě). To se dá doslovně přeložit jako „slunce stojí“. V češtině pro tento den používáme slovo „slunovrat“. Toto označení nám také napovídá, jak se nyní bude Slunce chovat - začne se vracet zpět. To vše je dáno nakloněním zemské osy, kvůli kterému se v průběhu roku neustále mění úhel naklonění Země vůči Slunci. Slunovraty tak v podstatě představují krajní body tohoto náklonu. V době, kdy je polokoule nejvíce přikloněna ke slunci, nastává letní slunovrat, a když je naopak přikloněna nejméně, dochází k zimnímu slunovratu. V těchto dnech se pak úhel naklonění začne vracet.
Tohoto jevu si všímali i naši předkové. Pozorovali oblohu a zaznamenávali si chování Slunce. Postupem času začali stavět rondely, které pro první zemědělce plnily funkci kalendáře. Takovýto rondel byl objeven v Těšeticích-Kyjovicích na Znojemsku. Je datován do období 4 500 př.n.l. a k pozorování východu a západu Slunce o slunovratu sloužili přesně vyměřené vstupy a mezery v dřevěné palisádě. Jiný příklad byl nalezen v Českém ráji u dvou skalních věží (na kterých byl později postaven hrad Trosky). Zde byla nalezena keltská svatyně z 2. století př. n. l. Keltští kněží z přilehlé planiny pravděpodobně pozorovaly východ Slunce v den letního slunovratu, kdy zářivý kotouč vycházel přesně v úžlabí mezi oběma skalami. Máme tu i také nejstarší dochovanou historickou alej, kterou nechal vysázet Albrecht z Valdštejna. Je architektonicky orientována tak, že při slunovratech Slunce na jednom jejím konci vychází a na druhém zapadá.
Naši předkové oslavovali letní slunovrat jako jeden z nejvýznamnějších a nejmagičtějších dnů v roce, kdy slunce dosahuje svého vrcholu a příroda je v plné síle. Tyto oslavy byly hluboce spjaty s uctíváním přírodních živlů – ohně a vody – a věřilo se, že v tuto dobu se prolíná svět lidí se světem magických bytostí. Způsob oslav se liší podle kultur. Je ale patrné, že tyto oslavy sdílely mnoho společných prvků.
Keltové vnímali slunovrat jako triumf slunečního boha nad temnotou. Na nejvyšších kopcích (na našem území např. na Blaníku či Řípu) se zapalovaly velké ohně představující pozemskou obdobu slunce. Lidé kolem ohňů tančili a skákali přes ně, čímž se rituálně očišťovali a zajišťovali si zdraví a plodnost. K zajištění plodnosti rodu se pořádaly nespoutané sexuální radovánky a dočasné svazky. Dobytku se žehnalo zapálenými vonnými bylinami a popel z ohňů se rozhazoval po polích pro zajištění bohaté úrody. Kromě ohně Keltové uctívali i vodu. Zdobili studánky a prameny květinami a větvemi a do vody vhazovali posvátné předměty či popel z rituálního ohně. Obřady často zahrnovaly i rozstřikování vody po polích k přivolání životodárného deště.
U Slovanů slunovrat (označovaný jako Kupadelné noci) splynul s příchodem křesťanství se svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června). Základem těchto oslav byl motiv sňatku ohně a vody coby bratra a sestry. Stejně jako Keltové i Slované pálili na návrších obrovské svatojánské ohně (vatry) a přeskakovali je (v raných dobách často nazí) pro rituální očistu. Ze svahů se dolů spouštěla hořící loukoťová nebo slaměná kola a sudy, což symbolizovalo putující slunce. Do vzduchu se házela hořící košťata, aby odehnala čarodějnice a zlé duchy. První slunovratová koupel ve studené vodě či v řece měla léčivou a omlazující moc. Za úsvitu vyrážely dívky a ženy na louky bosé sbírat do plátýnek tzv. svatojánskou rosu, kterou si pak potíraly obličej a bolavá místa, aby si uchovaly mládí a krásu. Dívky také pletly věnce, které doplněné svíčkou posílaly po vodě – podle toho, jak věneček plul, věštily, zda je čekají brzké vdavky nebo odchod do světa.
Panovalo přesvědčení, že léčivé rostliny sbírané o Svtojánské magické noci (nejlépe o půlnoci, v tichosti a beze slov) mají vůbec největší sílu. Magická kytice se musela skládat z devíti druhů bylin (typicky třezalka tečkovaná, heřmánek, mateřídouška, řebříček či chrpa a další). Svobodné dívky si věneček z tohoto kvítí vkládaly pod polštář, aby se jim ve snu zjevil budoucí manžel. Z bylin se tvořily ochranné škapulíře a stala se z nich i tzv. svatojánská postýlka pod stolem, kde měl přespat světec a zanechat dětem nadílku.
Věřilo se, že v tuto noc se otevírají skály a země vydává své ukryté poklady. Komu se podařilo o půlnoci nalézt mýtický zlatý květ kapradí a chytit jej do bílého šatu, ten prý získal schopnost být neviditelným a porozumět řeči zvířat i stromů.
