Beltane - posvátné ohně

Jaro vrcholí a léto pomalu začíná. Slunce prohřívá stráně a rozpaluje lýtka. Dává nám tak znamení, že je čas k oslavám. Tyto oslavy se už od dávných časů konají v polovině mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Jsou známy pod názvem Beltane (nebo také Beltain, Beltaine, Bealtaine či Beltine). První zmínka o Beltane je v Cormacově glosáři. Cože je irský encyklopedický slovník z 10. století, který napsal Cormac mac Cuilennáin (836–908), munsterský král a biskup. Cormac odvodil slovo Beltaine ze spojení bil-tene, což interpretoval jako „šťastný oheň“. V jiném záznamu tvrdí, že název znamená „Belův oheň“ a je odvozen od jména pohanského boha (Bel, Bil nebo Bial), k jehož poctě se na začátku léta zapalovaly ohně. Cormac ve svém díle popisuje, že druidové za doprovodu mocných kouzel zapalovali dva ohně, mezi nimiž pak proháněli dobytek, aby ho ochránili před nemocemi. Badatelé nám nabízejí i další alternativní významy slova Beltane. Přiklánějí se například k tomu, že slovo je složeninou indoevropského kořene *bʰel- („zářit“) a staroirského tene („oheň“), což dohromady dává význam „jasný oheň“. Jiný starobylý název pro tento svátek byl Cétshamain (v prakeltštině *kentu-samonyos), což v překladu znamená „první léto“.

Dávní předkové věřili, že ohně měly magickou a očistnou moc, že plameny, dým a popel chrání komunitu a dobytek před nemocemi a zlými duchy. Před zapálením hranic musely být uhašeny všechny ostatní ohně a krby ve vesnici a okolí. Nový, tzv.„živý oheň“ byl rozdělán pomocí dřívek. Podle záznamů skotských tradic ze 17. století tento oheň rozdělávalo devět mužů (nebo násobky devíti), kteří k rozdělání ohně používali dřevo z devíti posvátných stromů. Na volném prostranství tak byly zapáleny dvě velké vatry blízko sebe, které tak vytvořili úzký průchod - symbolický práh. Mezi plameny ohňů byl proháněn dobytek. Někdy se také dbalo na to, aby na dobytek vanul dým z těchto ohňů. Rituál, jako magická ochrana a očištění, probíhal pod dohledem druidů. Věřilo se, že oheň a dým ochrání dobytek před morem, chorobami a neštěstím během pobytu na letních pastvinách a zajistí jeho plodnost. Nejen dobytek, ale také lidé procházeli mezi ohni, aby si zajistili zdraví, štěstí nebo vyléčení neplodnosti. Mladí muži někdy přes plameny skákali, aby přivolali štěstí pro svá stáda. Když ohně dohořely, lidé si odnášeli žhavé uhlíky domů. S jejich pomocí znovu zažehli své vlastní krby, čímž si přenesli požehnání do svých obydlí. Popel z těchto ohňů se také sypal na pole pro zajištění bohaté úrody.

Tento svátek představuje bránu do světlé poloviny roku a vrcholící jaro přecházející v léto. Když člověk odhlédne od moderního světa a zadívá se do přírody, která je kolem nás zjistí, že hlavním tématem tohoto období je oslava plodnosti, znovuzrození a vitální síly. Příroda se po zimě naplno probouzí. Člověk je její součástí a také pociťuje příliv nové energie. To vše byl důvod k oslavám, při kterých hrály klíčovou roli posvátné ohně. Dívky skákaly přes plameny s vírou, že jim to přinese dobrého manžela. Mladé ženy přeskakovaly plameny, aby si zajistily plodnost, zatímco těhotné ženy přes oheň nebo žhavý popel kráčely, aby si zaručily snadný porod. Matky přenášely své děti přes doutnající popel, aby jim opatřily pevné zdraví a magickou ochranu. Lidé, kteří se chystali na nebezpečnou cestu, skákali přes oheň třikrát tam a zpět pro zajištění štěstí a bezpečného návratu. V minulosti byl Beltane spojen se značnou sexuální svobodou; mladé páry odcházely do lesů („going a-Maying“), kde trávily noc milováním. Děti počaté během této „nejplodnější noci roku“ byly považovány za velmi šťastné.

Kořeny tohoto svátku jsou silné, neboť ohně se na celém území České republiky zapalují 30. dubna dodnes. Což časově odpovídá oslavám keltského svátku Beltane a germánské Valpuržině noci. Historik Čeněk Zíbrt uvádí, že zvyk pálení ohňů v tento den není zmiňován v nejstarších staročeských pramenech a pravděpodobně vznikl pod německým vlivem. Svátek Valpuržina noc je pojmenován po svaté Valburze (Valpurgze), anglické misionářce a abatyši, která žila v 8. století a působila v Německu. Byla uctívána jako ochránkyně před nemocemi (např. vzteklinou či kašlem) a především jako bojovnice proti čarodějnictví. Vznikla pravděpodobně jako pokus o křesťanské překrytí starších pohanských slavností Jara a plodnosti, jako je keltský Beltane či germánské oslavy máje. V českém prostředí se Valpuržina noc prolíná s termínem filipojakubská noc (podle svátku apoštolů Filipa a Jakuba, který dříve připadal na 1. května). Obřad se u nás nazývá nejčastěji pálení čarodějnic, přičemž na hranicích se často upaluje slaměná figurína čarodějnice. Zvyk pálit slaměnou figurínu čarodějnice na vrcholu hranice, jakožto symbolické definitivní zničení zla a zimy, je vnímán jako tradiční, ale odborníci jej považují za relativně nový prvek (rozšířený od 70. let 20. století). V první polovině 19. století byl zvyk pálení ohňů před prvním májem vnímán jako „pověrečná praktika“, že začal být z úrovně úřadů a církve zakazován. Církevní postoj nebyl vždy jednotný. Zatímco ve středověku bylo slavení s tancem kolem májek církví často tolerováno, v 17. století byly májky zakazovány jako „pohanská marnost“. V českých zemích pak církev a úřady v první polovině 19. století zakazovaly pálení ohňů jako „pověrečnou praktiku“. V některých oblastech Česka křesťanství májky povolilo s podmínkou, že budou oficiálně vysvěceny. Během 2. světové války platil úplný zákaz venkovních ohňů. Komunisté na to navázali snahou o kontrolu shromažďování lidí a vtištění nového, socialistického obsahu starým zvykům. Proto v období komunistického režimu v Československu docházelo k přejmenování tradičních ohňů na „vatry míru“ (nebo také „ohně míru“). K ohňům byly přidávány nové prvky, například zpěv partyzánských písní, zatímco původní magické či náboženské prvky byly potlačovány. Navzdory těmto snahám lidé tyto ohně vnímali stále stejně - jako příležitost se sejít, pálit oheň a oslavit příchod Jara.

Postupem času se tato tradice doplnila o další zvyk. Po půlnoci, tedy na 1. máje se měla žena políbit pod rozkvetlým stromem (třešní či jiným kvetoucím stromem). Polibek měl ženám a dívkám zajistit, aby do roka a do dne neuschly. Ale o tom si povíme více v dalším článku Beltane - máj.